KOUPIT KNÍŽKU

Vymřeli chlapi?

15 října, 2018 in BLOG, STORIES OF MY LIFE - 17 komentářů

Otázka, kterou dostávám VELMI často. Kdykoliv sdílím fotky sympatického páru nebo citát ve smyslu: Přeji Ti, abys našla toho, kdo bude mluvit Tvým jazykem, abys nemusela strávit život vysvětlováním své duše,“ jsem následně zavalena zprávami typu:

„Chlapi jsou hovada. Chlapi jsou sobci. Chlapi jsou úchylové. Chlapi jsou neschopní, nezodpovědní mamánci… Na chlapa se nedá spolehnout. Chlapa nepotřebuju. Možná potřebuju, ale jen na sex. Chlapi vymřeli!!!“

A teď mi dovolte, dámy a pánové, být velmi (sebe)kritická a položit zde jednu celkem přímou otázku. Není to (mimo jiné) i tím, že jsme jim my ženy, tak trochu, přiskříply koule? Tou naší zarputilou emancipací, tím, jak některé ženy dělají z feminismu moderní kamenování mužů? To, jak se neustále snažíme mužům vyrovnat, aniž bychom chápaly, že my se nikdy nevyrovnáme mužům, a muži se nevyrovnají ženám?

Budu Vám vyprávět příběh.

Jedna holčička, říkejme jí třeba Ká, vyrůstala bez táty. Rodiče se jí rozvedli, když byla velmi malá, a táta byl pro ni téměř abstraktní pojem. Maminka Ká vychovala jak nejlépe mohla, ale když se holčička ptala: „Kde je táta?“, maminka odpovídala: „Žádného chlapa nepotřebujeme. Jsme silné a všechno zvládneme samy.“

Když bylo Ká kolem patnácti let a začaly se v jejím životě objevovat první lásky, brzy zjistila, jak arogantní má ke klukům postoj. Když ji nějaký odmítl nebo jí řekl něco ošklivého, rozhodně nebrečela. Pokrčila rameny a řekla si, že je to DEBIL a je to JEHO smůla. A čím víc rostla, tím víc si uvědomovala, že muže opravdu nepotřebuje. Byla silná, soupeřivá, drsná. Radši by si nechala vygajdat ruce ke kontíkům, než aby nechala kluka, aby jí pomohl s taškou. Radši by spadla ze štaflí, než aby uznala, že někam nedosáhne. Radši by skočila do zdi, než aby poprosila kluka, aby jí otevřel sklenici s okurkami. Všechno přece zvládla sama.

S kluky, se kterými randila, neustále soupeřila. Věřila totiž, že všechno umí lépe. Byla přesvědčená, že rozplakat se před klukem je totální ostuda, ale bylo jí zvláštně příjemné vidět plakat jeho. Ráda se hádala, řešila a (hlavně!!!) argumentovala. Dělat z kluků blbce jí totiž šlo náramně dobře. Vnitřně si tak pořád a pořád dokazovala, že je lepší, než ten kluk. Žádný chlap to (logicky) dlouho neustál. Po čase to každý vzdal a odešel. Ká si dlouho myslela, že je to jasný důkaz toho, že je ten chlap slaboch, že jí neustojí, že ona je silnější než on a takového ona přece nechce. A tak přišel někdo jiný, odolnější a celé se to opakovalo, protože Ká by přece NIKDY nenechala chlapa vyhrát.

A tak začala zastávat názor, že chlapi jsou k ničemu, jsou totálně neschopní, maminka měla pravdu, ona žádného nepotřebuje a nebude přece se žádným oslem, to radši zůstane sama. Chlapi, tak jak je známe z filmů… silní, odvážní, ti, co by o svou lásku bojovali a chovali se k ní jako gentlemani… ti prostě vymřeli…

A tak Ká žila ten svůj smutný, emancipovaný život až do osmadvaceti let, než přišel seminář zvaný Mlýn. Byl to seminář, jehož cílem bylo Ká a všem zůčastněným otevřít staré rány a zahojit je. Seminář, na který se do opuštěné chaty v lesích sjelo patnáct žen a jeden muž, aby všichni pod dozorem lektorů otevřeli průchod emocím.

Kdykoliv tam přišla aktivita, hra, úkol… něco, co Ká rozladilo a chtělo se jí plakat, vyhledávala oční kontakt s tím jediným mužem. Protože on byl skeptik.  On byl SKÁLA, on tam stál a říkal: „Proč bych to měl dělat? Já to nebudu dělat. Proč brečíte??“ Ženy na začátku možná považoval trochu za hysterky. Ká v něm měla ten maják. Chtěla být jako on. Silná, tvrdá, dokonale obrněná. Bez emocí.

A stalo se tam něco, co nečekala.

Hrála se hra v lese. Na papír byla napsána báseň o 22 verších. Tyto verše byly rozstřihány na kousky a rozházené po lese. Cílem každého účastníka bylo ty verše po lese najít, zapamatovat si je, a běžet zpět do chaty, kde si je napsali na svůj vlastní papír. Po získání všech dvaadvaceti veršů hráč musel báseň složit a tím vyhrál. Aby to ale nebylo tak jednoduché, všichni měli na zádech třímístné číslo. Každý si musel zapamatovat své číslo, a každý mohl kohokoliv nahlásit tak, že zahlédl a zakřičel zase jeho číslo. Nahlášený hráč si musel jít sednout na minutu do „vězení“, tedy nemohl hrát. Když si toho nevšiml, šel do vězení na pět minut. Takhle se účastníci mohli vzájemně „sestřelovat“. Takže všichni běhali jako blázni po lese, museli mít v hlavě složité verše, své třímístné číslo a ještě si chránit své číslo, aby ho nikdo neviděl a nenahlásil.

Ká při této hře nasadila svou soupeřivost v plné polní, a to pouze vůči… ANO, tomu jedinému muži. Všechny ženy jí byly úplně jedno, ona chtěla porazit chlapa. Jenže tenhle chlap se jen tak nedal. Běhali po lese, snažili se vzájemně sestřelit, bylo to dlouhé a únavné. Až když už oba nemohli najít poslední 4 verše, napadlo ho: Co kdybychom si pomohli? Ká na to kývla nedůvěřivě, ale společně se pak rozhodli jít do lesa a najít zbylé dva verše. V tu chvíli se Ká musela naučit důvěřovat muži. V tu chvíli pochopila, že někdy není nutný bojovat, že stačí jen spojit síly dohromady a zvítězit můžou oba. Při jedné hře pochopila to, co nepochopila za celý život.

A pak si jednou v životě, poprvé v životě, dovolila něco, co nikdy předtím. Po jedné večerní meditaci dovolila tomu muži, aby ji objal. Ne, jinak. Objímal se tam každý s každým, každý den. Ale tohle bylo jiné. ONA dovolila JEMU, aby JI objal. Dovolila si povolit a být na chvíli slabá. A ten pocit se slovy popsat nedá.

Jaký to je, když se dospělá ženská dostane do situace, kdy nechce být silná. Kdy už nemůže? Pokud jsi taky tak emancipovaná/pitomá, jako jsem byla já, pak Ti tohle nikdy nevysvětlím. Ten pocit byl nádherný, víš? Moct se o někoho na chvíli opřít a jen tak si bejt…

Ano, holka z příběhu jsem já. Věřte mi, že já jsem ta, která by takový článek dřív NIKDY nenapsala. Ale dovolit si na pár vteřin být slabá mě naučilo, že chyba není v mužích, které potkávám, ale ve mně. Pochopila jsem, že už nechci bojovat. Nechci soupeřit a být pořád ta silná, co všechno zvládne sama. No, protože nezvládne. I já chci občas podpořit, vyslechnout, obejmout. Dovolit si být slabá v náruči muže mi dalo zakusit ten pocit, jaké to je být v bezpečí, aniž bych se o něj neustále musela sama starat. Udělal to on, jen tím, že tam stál a nechal mě plakat mu na rameni.

Takže má dopověď je: Ne, chlapi rozhodně nevymřeli. Jen my holky si musíme přestat možná na chlapy hrát, a dovolit si být ženy. A já vím, že vás, nás, emancipovaných, smutných holek, je tady pěkná banda. Píšete mi každý den. Dovolit si být ženou neznamená, že nejsme silné, ale že si dovolíme být i slabé. Věřím, že ten někdo další, kdo přijde do mého života bude ten, kdo tam bude skálopevně stát, a já jeho slova: Ukaž, pomůžu Ti… neodseknu větou: To je dobrý, to zvádnu SAMA.

Už ne. Usměju se, a řeknu jenom: Děkuji.

A já Ti Petře, děkuji, žes tam stál jako skála a nenechals mě vyhrát.

S láskou, Christie

 

 

17 komentářů

  • Anička 15 října, 2018 at 2:02 pm

    Tak tohle je tak úžasně pravdivé… přemýšlím nad tím pár měsíců… jsem holka, která si v pohodě řekne o pomoc, s kluky jsem nikdy extra nesoupeřila v tom smyslu, že jsem se spíš snažila být nejlepší mezi holkami… ale neumím se otevřít. V tom smyslu, že z mého okolí mě nikdy nikdo neviděl plakat… a přitom doma jsem plačka – roztomilé reklamy mě tedy neberou, ale dojemné filmy, někoho známý umřel… a jsem želva.
    Děkuji ti za tenhle článek💖😊

  • Soňa 15 října, 2018 at 2:32 pm

    A víš, že Petr je v překladu ‘skala’? 🙂

  • Gabriela 15 října, 2018 at 2:40 pm

    Moc krásný a pravdivý!

  • Michaela 15 října, 2018 at 2:41 pm

    V tomhle se az bolestive poznavan…. vzdy vse zvladnout sama, nestezovat si, zatnout zuby a jet dal tu silenou jizdu. Ucim se malickymi krucky nechat si pomoct, ale je to tezsi nez se zda… jsem sama uz velmi dlouho, ale verim, ze casem se najde muz, u ktereho si dovolim byt “slaba”

  • Jana 15 října, 2018 at 2:43 pm

    Bože, dokonalý! 🙂 Já jsem si po necelým ročním vztahu sáhla na totální dno, kdy jsem si před svým bývalým málem klekla na kolena (ano, až tak moc bych kvůli někomu, kdo zničil mou důvěru, klesla), ale neudělala jsem to. Brečela jsem jak šílená, ale nejspíš mi něco říkalo „nedělej to, on za to nestojí“ a taky že nestál. Nechci tu psát o tom, jak probíhal můj rozchod, ale o tom, že ačkoliv se v jednu chvíli cítíme zlomený, je to jenom o (v) nás, jak se k tomu postavíme. Já jsem si třeba po tom bolestném rozchodu neříkali věty „už nikdy nechci chlapa ani vidět, už nikdy žádného nechci..“ Neříkala jsem si nic negativního a zkrátka jsem věřila. Věřila jsem v sebe, že jsem silná a věřila jsem i v ty správné chlapy, kteří nevymřeli, jen se schovávají. A já jsem tu pravou lásku našla v nejlepším přítelovi… takže ono všechno zlé, je k něčemu dobré. Otevřela jsem oči a ačkoliv v mém okolí lidé nedávají lásce velké šance, protože se bojí zlomeného srdce, já jí šanci dávám. Je to v nás lidech, jak se k tomu postavíme a jsem šťastná, že ti seminář otevřel srdce… nějak to přijít muselo. 🙂 Někdy to přijde hned, někdy až po čase, ale stojí to za to. 🙂

  • Diana 15 října, 2018 at 3:16 pm

    Wow….máš úplnou pravdu….to jsem si nikdy předtím neuvědomila…moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 11 a od té doby jsem byla s mamkou sama a ona mě vedla a stále vede k tomu, abych si zařídila život tak, abych byla samostatná, dokázala se finančně zabezpečit sama. Stále říká, že nikoho nepotřebuje, že všechno zvládá sama, opravdu zvládá, to je pravda, ale já už jsem asi rok taky v té pozici „nikoho nepotřebuji a ani nechci“, a tím tak trochu odháním…a když jsem měla vztah, tak jsem pořád byla ta samostatná jednotka a málokdy si řekla o pomoc a tím jsme se s bývalým přítelem, tak trochu „prali“ o dominantnost v určitých situacích. Je složitý měnit ty „vzorce“ chování v sobě a musí se na to přijít časem a zkušenostmi. A ta Tvoje zkušenost ze semináře je naprosto perfektní. Miluji takováhle nečekaná „osvícení“, kdy si všechno uvědomíš 🙂

  • Martina 15 října, 2018 at 3:50 pm

    Tohle je tak strašně moc pravdivé až to hezke není… Kupříkladu můj problém spočívá v tom, ze nikomu moc nevěřím. Špatné vzpomínky,zkušenosti. Proto většinou vypadám strašně arogantně a namyšleně. Ikdyž taková vůbec nejsem. Vždycky mi trvá než někomu začnu důvěřovat a aspoň trošku se mu otevřu a ukážu svou pravou tvář…
    Ale článek je nádherný 😍

  • Veru 15 října, 2018 at 4:33 pm

    Jak výstižně napsáno. Byla jsem v lecčems podobná…. Až teď, co jsem s mým současným partnerem, jsem si dovolila projevovat emoce, plakat mu na rameno a už brečím u filmů!!! Vždycky jsem secmámě smála, že brečí i u reklamy, a až teď to chápu. 😊

  • Lucie Bicková 15 října, 2018 at 5:29 pm

    To je krásný!♥️

  • Týna 15 října, 2018 at 8:36 pm

    Ahoj, moc pěkné! Já sice svou skálu už mám, ale musím říct, že mu trvalo rok, než mi došlo přesně to co tu píšeš. A připomnělo mi to jeden citát: „Někde mezi tím, kdy žena předstírá, že nemůže otevřít flašku okurek, a tím, kdy muž předstírá, že neví, že může, je ukryta láska.“ 😊 original je v angličtině, tuším že od Atticuse ☺️

  • Zuzana 16 října, 2018 at 7:03 am

    Milá Kristýnko,
    od rozvodu rodičů až po soupeření s muži do posledního detailu vidím sama sebe. Já ještě mnohem více soupeřila s emancipací po finanční stránce – sama jsem se necítila dobře když za mě kluk chtěl zaplatit večeři (natož mi dát dárek!!), že jsem to vlastně nikdy raději nedovolila a tajně kolikrát šla “na toaletu” a rychle zaplatila kartou dřív než on. Čeho jsem docílila? On se cítil naprosto poníženě a já jako královna – soběstačná, nedosažitelná, ta, která ho nepotřebuje. A tak to bylo ve všem, já jim nedovolala být muži. Až s ohlédnutím si vlastně uvědomuji jak to ode mě bylo sobecké, jak jsem vždy již na počátku tomu “vztahu” vzala to pravé kouzlo.
    Dnes jsem přes rok se svým přítelem, který je pro mě nejvíc CHLAP ze všech, kteří mým životem prolétli – a proč!? Pominu-li jeho nadhled, sílu, POKORU, pochopení, umění naslouchat a skvěle nastavené životní hodnoty… je to CHLAP právě proto, že ve mně probudil ŽENU.
    Chci tím jen říct že to jde – když začneš u sebe a najdeš k sobě protějšek který ti to dovolí, který Tě ve všem podpoří, jde to. A je to tak krásný!
    (PS: i tak se vnitřně mnohokrát hlídám, ale stačí aby mě objal a vše jde ven.)

  • Veronika 16 října, 2018 at 11:13 am

    Taky jsem vždycky byla holka hrající raději s klukama fotbal a s modřinami od padání ze stromů. Ještě na gymplu jsem se pyšnila tím, že jsem víc kluk a díky tomu mě kluci berou jinak, jsou se mnou víc v pohodě. Pak jsem se ale do jednoho z nich zamilovala a poté, co jsem se mu vyznala, byla slušně odmítnuta slovy „víš, Ty jsi dobrá kámoška, moc dobře si rozumíme, nechtěl bych to pokazit vztahem, který by nemusel vyjít…“. A pak začal chodit s největší „bárbínou“ ze třídy…

    Tehdy jsem si asi uvědomila, že být holčičí holkou, být ženou, ve které muži uvidí tu křehkou bytost, kterou musí chránit a opečovávat, asi nemusí být úplně na škodu. V práci na našem oddělení jsme samé ženské a já jsem ta, která kolegyním otevírá příliš utažené skleničky a nosí do auta ty nejtěžší krabice, protože dělám sport, ve kterém musím být schopná unést 90 kg mrtvé váhy, ale doma si ráda nechám od partnera otevřít skleničku s okurky, i když dobře vím, že bych si s ní poradila sama. Nechám ho sundat ze skříně krabici s vánočními ozdobami, i když bych na ni na špičkách dosáhla taky.

    Nechám muže být mužem, gentlemanem, který v každém nějakým způsobem (snad) dřímá, jen se musí najít žena, která ho v něm probudí, protože si nechá pomoct. Často se mi líbí zahrát si na dívku v nesnázích, odměnou je mi trochu samolibý úsměv v jeho očích a vědomí, že až budu opravdu potřebovat, přijde a bude tu pro mě, neřekne si „vždyť to stejně udělá a zvládne všechno sama“…

    Mám kamarádku ve stejném věku, jako jsem byla já tehdy, a tak moc v ní vidím svoje mladší já. Tady je to zatím klučičí holka, která svým drsňáckým chováním většinu kluků kolem sebe odrazuje od nějakých projevů symptatií. Taky si na to prostě musí přijít, že když už se jednou narodila jako žena, je fajn se s tím smířit a být ženou.

    Ženy a dívky, tak jako je potřeba občas v muži probudit gentlemana, nebojte se v sobě probudit ženu a nebo dovolit nějakému muži, aby ji ve vás probudil on. Je skvělé mít možnost si poradit s vlastní silou, ale stejně skvělé je moci se schoulit v náručí někomu, s kým táhnete za jeden provaz.

  • Lenka 17 října, 2018 at 7:03 pm

    Krásný a plakací 😊😿

  • Kristýna 21 října, 2018 at 7:17 am

    Článek, který jsem právě dnes tolik potřebovala.
    Článek, který jako kdyby popisoval mě a můj postoj k mužům. A nejen můj..
    Článek, který podnítí a vyvolá řetězovou reakci pozitivních změn.
    Článek, který opět potvrzuje, že jsi, Kristýnko, na té správné cestě, kdy léčíš sebe sama a skrze to (a svá slova) i nás.
    Článek tolik pravdivý. Lék. Balzám na duši.
    .
    Kristýnko, má jmenovkyně :D, děkuji Ti, děkuji, že jsi a že tohle všechno děláš. Děkuji i za Anabell, kde na Tebe pořád myslíme!
    Jsi anděl a prosím, pokračuj v tomto konání.
    Jsi motivací, kterou všichni potřebujeme!
    Ze srdce, upřímně, Tě mám moc ráda <3 Pomáháš mi nebát se žít!

    • Kristyna Dolejsova 1 listopadu, 2018 at 1:34 pm

      Moc děkuji ♥♥♥

  • Veronika F. 26 února, 2019 at 9:23 pm

    Tohle je první článek od Tebe, se kterým jsem se dokázala ztotožnit a který mne ťal do živého. Nebolí to, ale hodně jsem se v tom našla.
    Už dlouho se snažím nebýt jako chlap, ale přijmout svou ženskost. Překvapuje mne, jak těžké to může být.
    Díky za tvou otevřenost!

  • Michaela 15 května, 2019 at 11:22 pm

    Ahoj, moc děkuji za tenhle článek. Je to neco co si posledni dobou uvedomuji velmi dobre, protoze se mi stalo neco podobneho. Vzdycky jsem byla ta samostatna nezavisla zenska, ktera dokaze spoustu chlapu proste prevysit. Chlapi to moc dlouho se mnou nikdy nevydrzeli a nebo ja s nimi, protoze to byli ti mamanci atd. A ja vedle sebe prece potrebuju poradnyho chlapa. Zkousela jsem vsechno mozne, protoze poslouchat furt ty kecy proc jsi porad sama atd me uz nebavilo. Pak jsem jednou odjela pryc a ja vedela ze uz to nedavam a najednou se tam objevil chlap co kdyz jen vedle me stal tak jsem vedela ze jsem v bezpeci. Ten pocit je absolutne k nezaplaceni proste byt a citit se bezpecne. Takze presne vim o čem mluvis a jsem rada ze o tom mluvis protoze si myslim ze i presto ze spousta zen je tak emancipovanych atd. Tak si myslim ze jim tenhle clanek zacne hlodat v hlave a treba se tim neco trochu zmeni. Trvalo mi to spoustu let a pochopeni, ale vim ze i ja se muzu citit v bezpeci a nemusim si to bezpeci sama zarizovat. Moc dekuji

  • Leave a Reply

    HELLO

    HELLO

    Vítám tě tu ve svém malém světě, kde sdílím svoje příběhy, myšlenky a dobrodružství. Moje bohémská duše a divoký srdce tě zavedou do míst, kde tvořím a podnikám. Snad se ti tu bude líbit a najdeš zde inspiraci naplnit všechny svoje sny. Tak pojď, půjdeme ven a nakreslíme spolu hvězdy…✨

    Christie

    CONNECT

    kniha BEZ FILTRU

    V rámci projektu #ZaNormalniHolky vznikla úspěšná kniha BEZ FILTRU, která už udělala radost více než 9000 z vás. A nejen to, část výdělku je věnována Anabell, neziskové organizaci pomáhájící dívkám s poruchami příjmu potravy.

    Z prodeje knihy bylo Anabell darováno již 150 tisíc Kč!

    MY FAVORITES

    Latest Posts

    ×