KOUPIT KNÍŽKU

Mlýn: Seminář, který mě rozemlel na sračku

Omlouvám se za více než přímočarý název. Ovšem není jiné slovo, které by lépe obrazně vyjádřilo, co jsem za poslední týden prožila. Poslední dobou se hodně věnuji seberozvoji. Asi jako každý jiný člověk, i já ve své hlavě i srdci bloudím, hledám odpovědi, pátrám po tom, kdo jsem, proč, co a jak cítím a prožívám i zažívám, co je pro můj život to pravé atd. Chodím tedy na různé kurzy, semináře, čtu knihy… jednoduše se věnuji sama sobě.

Má dlouholetá kamarádka Klárka často mluví o seminářích, které organizuje společně s organizací VEVA. Každé léto mluví o „emočáku“ a „mlejnu“. Pokaždé se z těchto akcí vrátí… nejde to jinak, no prostě, na sračku. Psychicky i fyzicky, emočně, mentálně… ale VŽDYCKY, a to podotýkám, přijede hubenější a děsně jí to sluší. A já se VŽDYCKY ptám: Proč? Jakto? A ona na to…. „Víš Kristý… tam je to prostě hustý. Musíš to ze sebe vyřvat.“ A tak jsem se poprvé přihlásila na 6-denní seminář s názvem: Mlýn.

Na tento seminář není dobré jezdit, pokud neznáte Enneagram. Enneagram je dynamický psychologický systém, který lidem přináší pochopení sebe sama a druhých lidí. Než se na něco jako je „emočák“ přihlásíte, projděte si tento kurz, kontaktujte (KLIKNI ZDE) Klárku, abyste pochopili, o co se tam jedná. Ten systém je naprosto skvělý. Může zachránit nás i vztahy. Vše potřebné o Enneagramu a semináři se dozvíte zde: http://mojeveva.cz/

Abych neprozradila jisté „know-how“, tak jsme se s Klárkou dohodly, že článek trochu osekám. Nezcenzuruji, jen neřeknu vše, co se tam stalo. Nicméně dostatečně nastíním, jaké věci se tam dějí a jak to probíhalo. Taky bych ráda sdílela svůj osobní zážitek, mou zkušenost a pocity. Když píšu tento článek, je to tři dny, co jsem se vrátila. Vše je ve mě ještě čerstvé, a tak toho chci využít. Jsi připraven/a?

Na chatě v Jizerských horách, v lese, 3-4 km daleko od civilizace, kde nebyl signál, se sešlo patnáct žen jakožto účastnic, jeden muž (chudák a hrdina zároveň) jako účastník, tři lektorky a jedna kuchařka. Téma celého kurzu bylo: OD ZÁVISLOSTI KE SVOBODĚ ( téma je každý rok jiné).

Ne, nejde o to, že by se tam sešla parta alkoholiků a narkomanů a vyháněli tam z nás ďábla. Šlo o to, že každý z nás si během semináře měl přijít na čem jsme závislí, a postupně s tím pracovat a osvobodit se. Abych tedy byla konkrétní, jedna paní se třeba rozplakala, když nám vzali telefony, že bez něj neusne. Jedna dívka by neudělala žádné rozhodnutí, protože byla závislá na svolení své matky. Já sama jsem zjistila, že jsem závislá na svobodě. Tohle vám vysvětlím…

Hráli jsme hru, u které nám náhodně vybrali dvojici, se kterou jsme k sobě měli být celý den přivázaní 1,5,m dlouhým provázkem a vše dělat spolu. Tím myslím VŠE. Podmínkou bylo, že cokoliv jsme jeden nebo druhý chtěli použít, musel nám to ted druhý podat. Takže když jsme všichni jedli oběd, a já měla kečup před xichtem, musela jsem svou partnerku požádat, aby mi ho podala. Naučila jsem se tam říkat si o pomoc, supr věc. Když ale potřebovala moje partnerka na záchod, musela jsem jít s ní, podat jí toaleťák a čekat těsně za dveřmi, aby mohla vykonat potřebu, jelikož provázek nebyl zas tak dlouhý. Při každém nedorozumění, neshodě názorů nebo hádce jsme ovšem museli provázek přestřihnout a znovu na něm udělat uzel. Takže s každou další hádkou jsme si byli blíž a bylo samozřejmě těžší dělat některé věci. A v této hře jsem šílela. Byla jsem navenek v klidu, snažila jsem se o kompromisy a diskuze, ale pravda je, že to ve mě řvalo, ať už ta hra skončí. Byla jsem úplně paralyzovaná pocitem, že jsem svázaná a člověk mě má maximálně pod kontrolou, nemám soukromí, nemám žádný kus SEBE jen pro SEBE, že se nemůžu rozhodovat sama za sebe. Uvědomila jsem si díky této hře, jak důležitá je pro mě ve vztahu svoboda a možnost volby. Na základě toho jsem si pak s radostí vyslechla povídání hlavní lektorky Evy na téma LÁSKA A SVAZEK.

Toto povídání bylo o tom, že láska není svazek. Svazek znamená, že někoho svazujeme. Že jsou v tom pravidla. „Nesmíš. Musíš. Ublížíš mi, když… Mám Tě ráda, pouze když… Odcházím, protože ty mi nedáváš to, co potřebuju. (Rozuměj, chceme po někom, aby naplnil NAŠE potřeby. Každý si ale své potřeby musí naplnit sám…) Slibuju, že nikdy nebudu milovat nikoho jiného.“ A tak dále. Takže někteří lidé jsou ve svazku, aniž by byli manželé. V tu chvíli ve mě nastává panika. Být k někomu do konce života takto svázaná??? Nemít možnost volby? Nemoci si kvůli žárlivosti dovolit poznávat nové lidi? Nejet sama na dovolenou? Slíbit, že někoho budu milovat a nikdo jiný mě nikdy nezaujme? Jak to můžu vědět? Jak to může vědět on? To se přece stává a sakra, pak je na lidech, jak to spolu vyřeší. Ale slíbit, že se to nikdy nestane?? ….

Nicméně se mi opravdu líbilo, jak to bylo vysvětleno. Ve chvíli, kdy člověku tohle slibujeme, lžeme jemu i sobě. Protože tohle nikdy nikdo nemůže vědět. Nikdy nemůžeme vědět, jak moc se člověk za pět, deset, třicet let změní. Milovat někoho neznamená ho vlastnit a neznamená to, že ho budu držet doma v kleci, aby neměl šanci růst a měnit se. Po pár letech svazků slyšíme věty jako: „Já tě nepoznávám. Brala jsem si úplně jiného muže.“ Ne, vážně? To je ale divný… JISTĚ, ŽE sis brala jiného muže a to je SPRÁVNĚ! Dává nám to šanci společně růst a znovu se do sebe zamilovávat. A pokud někoho milujeme, skutečnou, nesobeckou láskou, není to vůbec o nás. Není to o tom: Já tě miluju A CHCI TĚ! Je to o: Miluju tě a chci, abys byl šťastný. Se mnou nebo beze mne, hlavně šťastný.

A když si tohle uvědomíme, ač to může sebevíc bolet, jediné co nám do budoucna může pomoci, v případě problémů, je říct si: Miluji Tě. Vyřešíme tento problém spolu a s láskou spolu dál budeme žít, nebo se s láskou rozejdeme.

A v TOMHLE já jsem našla svou svobodu. V tom, že ve vztahu a lásce chci mít svobodu volby. Čím víc a dýl mě někdo dusí, nutí být v něčem, v čem být nechci, čím víc se snaží vložit mi myšlenky o mé zamilovanosti do hlavy, tím rychleji já utíkám. ( Jeden kluk mi například na druhé schůzce řekl: „Prostě jsme se do sebe zamilovali…“ Jako… co?? Neměla bych tohle vědět já sama? Už mě nikdy neviděl…) Ve chvíli, kdy je tam svoboda, volnost, prostor, mám naopak velkou tendenci být v takovém vztahu spokojená a šťastná. Utíkat chci jen tehdy, když je to SVAZEK, ale chci tam pevně stát a milovat, když je to VZTAH.

Tolik k lásce. Nicméně bylo tam mnoho závislostí. Hned druhý den jsme museli odevzdat všechny sladkosti. Zabavili nám mobilní telefony. Veškerou stravu nám jeden celý den mixovali na kaši, abychom si uvědomili pocit závislosti na vjemech při jídle. Že křupne rohlík, že ho žvýkám, že má nějakou strukturu. Najednou je před vámi kaše z rohlíku se sýrem a rajčetem a ačkoliv to chutná stejně, jako co by jste si v puse rozžvýkali sami, cítíte, že bez toho pocitu, na který jste zvyklí, vám to nechutná, a místo tří rohlíků sníte sotva půlku jednoho. A jste sytí. A jednou z největších závislotí bylo PŘIJETÍ OKOLÍM. Neschopnost být sám sebou. Přizpůsobování se situacím a lidem tak, abych byl/a brána okolím. Neschopnost udělat velké rozhodnutí bez schválení od někoho, koho považujeme za autoritu. Neschopnost říct svůj názor.

Probudila jsem se v lese…

Hrálo se mnoho her a měli jsme mnoho úkolů, já ale vyberu tři, které mě dostaly nejvíc do kolen.

Šli jsme hluboko do sebe. Cílem bylo: dostat ze sebe emoce. Dostat ze sebe hluboko, ale vážně hluboko uložené sračky. A aby to nebylo jen o psychologii, pomáhali nám k tomu odblokování fyzickým cvičením a meditacemi. Skoro každý den začal dynamickou meditací, večer končil kundalini meditací. Připravte se, jestli jste ochotni otevřít svou mysl a srdce tomu, co budu psát dál, aniž byste si mysleli, že je toto nějaká sekta nebo parta ze cvokárny. Není to tak a já byla ta, která to na začátku šíleně negovala, a řekla i nahlas, že si přijdu jak v blázinci. Jakmile jsem tomu ale dovolila projít dovnitř mě, najednou jsem se ve svých vlastních sračkách hrabala až po ramena. A ze všeho nejvíc mi utkvěla v hlavě věta:

Pokud si myslíte, že znáte někoho, kdo je normální, tak ho neznáte. 

Dynamická meditace je meditace, při které začínáte rychlým dýcháním a pohyby břicha zaměřenými tak, aby to otevřelo emoce, které jsou usazeny hluboko v našem břiše. Někteří lidé (kde je ten emoji, co se hlásí??) je mají potlačené tak hluboko v sobě, že mají pocit, že tam žádné nejsou. To je ale nemožné, protože dokud jsme živí, emoce máme, jen hluboko pod pokličkou. Takoví lidé třeba neumí brečet před lidmi. Hello. Takoví lidé jsou k podobným aktivitám velmi skeptičtí. Hello. Takoví lidé říkají slova jako: „Je to hysterka. Se mnou to nic nedělá. Mě je to jedno. Mě jen tak něco nerozbrečí. Pláč je pro slabochy. Necítím radost. Mě jen tak něco nenasere.“ HELLO HELLO HELLO! To jsem totiž přesně já. Co se tedy dělo?

V dynamické meditaci je tedy cílem v těle probudit mnoho hluboko uložené energie pomocí dýchání, kterou ve druhé fázi… ano, prostě vyřvete. Nevím, jestli si to dokáže představit někdo, kdo to nezažil. Ale zkuste si představit místnost plnou šestnácti lidí, kteří stojí se zavázanýma očima (abychom se vzájemně neviděli a mohli se soustředit na své vnitřní pocity), a z ničeho nic začnou z plna hrdla šíleně, až psychopaticky řvát. Mojí první dynamickou meditaci jsem stála v šoku. Měla jsem pocit, že jsem v epicentru koncentračního tábora a ten řev, křik, pláč, to všechno se mi zarývalo hluboko do nejhlubších koutů atomů a buněk mého těla. Byly to zvuky plné bolesti, zrady, vzteku, tóny raněných zvířat. Nemohla jsem to unést a jen jsem tam stála a modlila se, ať už to skončí. Můj obranný mechanismus udělal následující: Začala jsem si pobrukovat píseň Holly night. Potřebovala jsem to vytěsnit. Lidé odcházeli. Bylo mi zle od žaludku. Jedna dívka se pozvracela… Když jdou emoce ven… jde ven všechno.

Druhou meditaci jsem se ale rozhodla, že do toho dám všechno, zahodím svůj skepticismus a dostanu ze sebe něco, co tam přece vůbec nemám. Pch. Já naivka. Proto jsem se opravdu důkladným dýcháním připravila a když přišla fáze řvaní, začala jsem prostě řvát. Z hecu, abych to zkusila. Bylo to spíš, jako by ostatní řvali na mě a já řvala zpátky. A tak jsem si zacpala uši, abych slyšela jen sebe a stalo se něco, co jsem nečekala. Do celého mého těla se dostalo neskutečně moc energie z břicha, začala jsem se potit, a z tónů připomínajících hádku dvou lidí o to, kdo nezalil kytky, jsem začala řvát jako statný dospělý chlap. Jakmile jsem slyšela jen svůj řev, chtělo se mi tak strašně řvát, že to nešlo ovládat. Řvala jsem jako šílenec, řvala jsem až mi nabíhaly žíly na krku a taky jsem pod tím šátkem na očích brečela, řvala jsem asi 10 minut a ještě teď nemůžu mluvit. Řvala jsem tak, jak jsem nikdy, nikdy ani tisícinou toho co jsem tam předvedla, nezařvala. A pak přišlo to, co jsem potřebovala. Únava. Úleva. Přišla část, kde jsme sami se sebou a tančí se na hudbu, a já tam stála, a v hlavě i srdci jenom objímala svoje nejbližší. A cítila jsem čistý vděk. Byla jsem vyčerpaná, ale ten pocit se nedá popsat. Už jsem si nemyslela, že jsou blázni. Pochopila jsem, že jsou odvážní, když tomuhle dají průchod. Protože to bolí fyzicky i psychicky.

Co mě ale v půlce pobytu rozsekalo nejvíc, bylo cvičení, které popíšu následovně. Když jsem na Mlýn jela, netušila jsem, do čeho jdu. O enneagramu nevím nic a bylo mi to jak výhodou, tak nevýhodou. Jela jsem tam skeptická, nervózní, jak papiňák a hlavně s postojem: MĚ NIKDO BREČET NEUVIDÍ. Nebrečela jsem před lidmi, ani nejbližšími, několik let. Možná někdy výjimečně, při krizových situacích. Nesvěřuji se ani nejbližším. Emoce, pocity, fuj. A tak muselo přijít cvičení, které mě rozemele. Zrcadlo.

Seděli jsme v naší místnosti na zemi na polštářcích, všichni už s dávno pootevřenými papiňáky, v tichu a pohodě, zabalení v dekách. A v tom Klárka přinesla zrcadlo, a pustili tuto hudbu: https://www.youtube.com/watch?v=sV8GuKiZeK0. (doporučuji zavřít oči a jen si tak být, chvíli poslouchat a pak číst dál). V tu chvíli jsme si každý zvlášť, před ostatními měli sednout před zrcadlo, podívat se na sebe, a začít slovy:

Vidím člověka, který…. 

Hodně těžko se mi popisuje, co se ve mně v tu chvíli odehrálo. I kdybych se snažila sebevíc, nešlo to. Nešlo to udržet, nešlo neplakat. Nevím skoro, co jsem říkala. Pamatuju si, že jsem přes tolika cizími lidmi vytáhla své nejbolavější rány, brečela, že nejsem silná a potřebuju oporu, nemohla bolestí v hrudi skoro dýchat, a jen plakala a říkala si do očí, že to není moje chyba. Proč? Nevím. Nejdelší 3 minuty mýho života. Každý tam viděl něco jiného. Někdo stařenu, někdo prázdno… Musela jsem pak odejít z místnosti. Bylo to pro mě neskutečně těžké a toto cvičení ve mně prorazilo tu mou přehradu… a od té doby jsem pak plakala celou dobu. Už to bylo jedno. Plakala jsem, když někdo vyprávěl svůj životní příběh. Plakala jsem, když začla hrát tahle písnička, plakala jsem, když mě někdo objal. Pořád… pořád… a když tohle píšu, brečím taky a už se za to nechci stydět. Vrátila jsem se rozbitá jak porcelánová panenka, ale já už to nechci držet v sobě. Chci to vyčistit, protože jenom pak může přijít i radost.

Tohle píšu možná pro ty, kdo jsou na tom stejně jako já, nebo pro ty, kteří mají někoho takového v okolí, a nerozumí jejich aroganci, jejich skepticismu, zesměšňování problému, jejich útěkům, když se řeší něco bolavého nebo závažného. Je to možná proto, že je to náš obranný mechanismus. Bojíme se. Protože jak se říkalo na semináři, máme v sobě loď, a když se rozkýve paluba a mohla by nám do ní natéct voda, uděláme cokoliv, jenom aby se hladina uklidnila. Abychom nemuseli ukázat emoce, protože to považujeme za slabost. A já až tady, ve svých 28 letech pochopila, že právě odvaha ukázat emoce je obrovská síla.

Poslední věc, kterou si odnáším s sebou, je to, že po jedné dost hluboké hře u ohně, nám bylo řečeno: „Kdo chce teď překonat své strachy, ať se do dvaceti minut sbalí a jde spát do lesa. Chata bude otevřená celou noc. Nemluvte spolu. Kdo chce, může jít.”

Den předtím jsem v noci stála před chatkou a zoufale chytala signál. Stála jsem u toho černočerného lesa a byla poprděná z každého šustnutí. Ta tma mě k smrti děsila, moje představivost viděla všechna ta krvelačná zvířata, nástrahy, úchyly… a modlila jsem se, aby se telefon chytil a já mohla běžet zpátky do chaty. A říkala jsem si: „Tak tam by mě nikdy nikdo nedostal!!!“ A se strachem jsem utekla po pár minutách zpět do chaty bez odeslané zprávy.

A právě proto jsem šla. V tichosti jsem si sbalila spacák, pár věcí, a vydala se na cestu. Ještě bylo pološero, když jsem tam šla a přidaly se ke mně dvě holky, tak to šlo. Pak jsme si každá našla místo jinde, a ulehly jsme. Rychle se stmívalo a já si najednou říkala: „Co to děláš??? Do hajzlu, jsi tady uprostřed lesa, uprostřed ničeho, sama, ve tmě. Tuhle noc nemusíš třeba přežít. Vrací se sem vlci? Medvědi? Roztrhají mě divoká prasata? Spadnul kus ode mě strom!!! Lehnout si do mechu, kde je to měkké totiž znamená, lehnout si tam, kde se nemají kořeny stromů kde držet. Moje krev je studená jako led. Špatně se mi dýchá, panikařím.“ Nevydržela jsem to a přiznala si, že to sama nedám a napsala s jednou čárkou na signálu zprávu osobě, které věřím. A zpráva se zázrakem odeslala, a ta osoba mě uklidnila jen tím, že odepsala, že tam nejsem sama.

A tak jsem se otočila směrem k obloze, a najednou nemohla popadnout dech z pocitu vděku. Viděla jsem nad sebou tisíce hvězd, a dokonce viděla jednu padat. V duchu jsem si řekla svoje přání a klidně usnula. A probudila jsem se do té nejkrásnější krajiny na světě. Do českého lesa. V dálce jsem slyšela jeleny, ve spacáku měla mravence a nad hlavou mi zpívali ptáci. BOŽSKÝ KLID. Přežila jsem to a co víc, já jsem znovu ožila. Naučila jsem se, že nemusím vše zvládat sama, že není ostuda říct si o pomoc, a přesto překonala svůj limit.

…. Lidi, tohle je jen část všeho. Kdybych měla popisovat vše, co se tam za těch šest dní stalo, byli bychom tu týdny. Bolest těla i srdce. Spoustu emocí. Mnoho velkých životních rozhodnutí. Dva velké emoční záchvaty, které vyústily v to, že se těm dvěma ženám úplně změnil obličej: Vypadaly mladší a krásnější. Kdo to nezažije, nepochopí.

Já z toho budu čerpat ještě dlouho. Podívat se totiž na sebe, do svojí duše, mluvit se svým egem… tam jsou všechny odpovědi. Zakončím to snad jenom tímto:

„Budete-li se snažit porozumět celému vesmíru, nepochopíte vůbec nic. Jestliže se pokusíte porozumět sobě, pochopíte celý vesmír.“ Buddha

Děkuju za pozornost a přeju vám hodně štěstí při hledání svého vesmíru.

Christie

36 komentářů

  • Sára 18 července, 2018 at 3:37 pm

    Úžasný článek, děkuji ti za něj! 💗

  • Síma 18 července, 2018 at 3:42 pm

    Já Tě miluju!!! 🌈❤️🙏

  • Ella 18 července, 2018 at 5:56 pm

    Tak tento článek mě dostal do kolen a to jsem na tom semináři ani nemusela být. Je mi teprve 16 let, ale poslední dobou se cítím prázdná, na nic, jako kus h*vna s prominutím. A tento článek mi otevřel oči a pomohl aspoň trochu pochopit všechno co se kolem mě děje a já ti za to MOC DĚKUJU! ❤

    • Jana 19 července, 2018 at 7:44 pm

      Někdy si říkám, jestli je to normální cítit se v 16 letech tak distancovaná a jak říkáš prázdná, ale tenhle článek mě nepřímo přesvědčil o tom, že se není za co stydět a už kvůli sobě bych se měla pokusit to změnit. Díky ♥️

  • Simča 18 července, 2018 at 6:04 pm

    Kristy, jako bys mi mluvila z duše.. klobouk dolů, zvládla jsi to a musel to být vážně masakr! Moc hezky napsané ❤

  • Katka 18 července, 2018 at 8:10 pm

    Neskutecny,jsi uzasna Kristynko.💗Sleduji Te na IG a dneska si mne zase dostala. Mam uz par takovych seminaru (mlynu)za sebou.Ale tohle zni jeste jako vetsi vyzva.(hlavne to spani v lese👀). Dekuji za tvoje sdileni, mnohym divkam i zenam pomahas delat velke zmeny v jejich zivotech. Tvuj clanek se mnou neskutecne rezonuje, az tak, ze me rozplakal. Krasne🌸 Dekuji Ti 🤲

    • Kamila 29 července, 2018 at 1:56 pm

      Ahoj, můžu se zeptat, na jaké semináře jsi jezdila? Strašně bych na nějaký takový chtěla!!! Ale když je kapacita jen tak málo lidí…

      • Kristyna Dolejsova 30 července, 2018 at 12:47 pm

        Ahoj, byla jsem jen na jednom a to je ten Mlýn, ale doporučuji seminář Eneagrammu nejprve a nebo rovnou kontaktovat Klárku.

  • Adéla 19 července, 2018 at 11:19 am

    Toto mě dostalo. Jemi teprve šestnáct let ale poslední dobou mi přijde že jsem ve všem co se kolem mě momentálně děje až po uši a u tohodle článku si uvědomují že když jsem odmítla pomoc i když jsem byla tehdy asi zatím na největším dně co jsem zažila, tak nemá smysl se stydět za takové věci.
    Děkuji za to že jsi tak úžasný člověk, dělej prosím dál to co děláš, stojí to za to, věř mi.

  • Ludmila 19 července, 2018 at 11:27 am

    Nádhernej článek!😄 Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela.

  • Monika 19 července, 2018 at 11:57 am

    Fantastický. Děkuju za otevřenost, upřímnost a za vůbec za všechno. Kristyna je moje inspirace.

  • Lucie 19 července, 2018 at 12:02 pm

    Vlastně ten článek ani nebyl nějak dojemný, ale probrečela jsem ho od začátku do konce. Klobouk dolů, že jsi do něčeho takového šla a dokázala se od všeho oprostit.

  • Zuzana 19 července, 2018 at 12:36 pm

    Kristýnko vím přesně o čem píšeš, nezažila jsem sice takový „mlýn“, ale pár osobnostně rozvojových seminářů už mám taky za sebou a vím co to s člověkem dokáže udělat – vše co se odehrálo se Ti teď bude pomalu promítat v reálném životě a je zvláštní sledovat jak člověk najednou reaguje, jak mění postoj k určitým věcem. S tím jsem se paradoxně pak já srovnávala dlouho (nepoznàvala jsem se), ale vše je to jen cesta k sebepoznání – a je krásná!
    Tak ať je ta Tvá co nejkrásnější – jsi silná🌸

  • Týna 19 července, 2018 at 1:57 pm

    Tak teď jsi mě zničila. V některých ohledech to mám stejně, v některých to mám jinak. Ale každý máme nějaký ten svůj problém, který zakopáváme hluboko dovnitř a co nejvíce se snažíme na něj zapomenout. A zrovna teď jsem zralá jít si sednout někam do lesa, vzít si s sebou do termosky čaj a ten svůj rozpitvat na milion kousků. Děkuji.

  • Aleš 19 července, 2018 at 2:04 pm

    Překrásné 🙂

  • Petra 19 července, 2018 at 4:59 pm

    Ahoj,tohle je prvni,co od tebe ctu a dostala jsem zachvat place.taky nikdy nebrecim,cekam az cely dum usne a brecim pak sama beze svedku.diky moc za clanek,za tip….za pocit,ze nejsem jedina.

  • Karolína 19 července, 2018 at 6:05 pm

    Páni, tak to mě dostalo. Škoda, že jsem se o tom nedozvěděla dřív (ačkoliv věci prý vždycky přihází v pravý okamžik), myslím, že to je to, co bych teď potřebovala. Dostat to všechno ze sebe.

  • Tereza Doláková 19 července, 2018 at 6:29 pm

    Úžasný článek ❤️

  • Katka 19 července, 2018 at 7:41 pm

    Hezký článek. Neřekla bych, že jsem tak velká skála jako ty, ale troufám si říct, že jsem na tom dosti podobně. Skeptik, nebrečím, pokud to jde (jen v extrémně stresových situacích), racionalita, rozhodnutí na základě faktorů, věřím maximálně tak „svému vesmíru“. Jsem ráda, že vím, že až se budu chtít otevřít nebo zkusit něco nového, tohle je možná varianta. Jsem si jistá, že moje rodina by byla nadšená, kdybych do toho šla.

  • Zuzka 19 července, 2018 at 9:16 pm

    Nemůžu říct nic jiného než – jsi borka! Překonat vlastní strachy, uvolnit se a ukázat lidem své nitro stojí hodně odvahy. A možná ještě víc ukázat to vše sám sobě, přijmout to a pracovat s tím. Slyšela jsem o podobných seminářích a už předtím o nich uvažovala. Moc ti děkuji, že jsi mě k tomu ještě více přiblížila! 🙂

  • Val. 19 července, 2018 at 10:19 pm

    Jsi úžasná a nádherná žena, Kristinko. Krásný článek. Děkuji za tip a motivaci 🙂

  • Janyka 20 července, 2018 at 6:52 am

    Kristýnko, děkuji Ti! Krásně napsané, až sem uronila nejen jednu slzu. Vždycky jsem myslela víc na druhé, jejich názory… A potřebuji změnu, myslet hlavně na sebe.
    Děkuji za otevření očí 😘

  • Lucka 20 července, 2018 at 10:34 am

    Utřu slzy a napíšu jen jedno. Děkuji za tohle! 🙏🏻

  • Petr V. Brok 21 července, 2018 at 12:40 pm

    To je pěkné povídání, vždycky mne zajímalo, co tam ostatní lidé prožívají. Neboť každý má jiné zkušenosti a prožitky, každého formovalo něco jiného, a tak tam každý také něco jiného prožije.

  • Adriána 22 července, 2018 at 3:09 pm

    Zimomriavky. To je jediné slovo, ktoré teraz môžem použiť, pretože ma obliali celým telom a ja verím, že tento seminár musel byť veľmi náročný, ale veľmi oslobojúci.

  • Nýna 22 července, 2018 at 8:52 pm

    Užila jsem si čtení tohoto článku, i slzičky trochu! Párkrát jsem byla na zážitkovém pobytu, i když ani z poloviny tak brutální jak ten, který popisuješ, a vždy mi přišlo nejtěžší se zase po skončení zařadit do „normálního“ života 🙂 To, co tam člověk zažije, je často síla. Ale i když je potřeba se trochu aklimatizovat, věřím, že z toho potom člověk těží v životě dál. Doufám, že se jednou odvážím i na takovou akci, jakou jsi tu popsala 🙂

  • Lucie 22 července, 2018 at 9:15 pm

    Ty dva odstavce o lásce a svazku… jsou skvělé. Konečně někdo tak krásně pojmenoval a pak někdo další sepsal něco, co jsem si poslední roky uvědomila a sama si rozebrala, proč utíkám z každého vztahu. Jen jsem to nikdy takto komplexně nezformulovala. Jsem ráda za to, že nejsem blázen a že, ačkoliv jsem teda také závislá na svobodě, nejsem jediná a je jistá šance, že někde běhá protějšek se stejným uvažováním.

    To ostatní… Nikdy bych se s nikým nesrovnávala, sama to nemám ráda. Ale tak moc podob jsem tam našla s mým vlastním uvažováním… Moc děkuji za článek. Musím to zopakovat znovu… Jsem ráda, že nejsem blázen (nebo spíš, že jsem jeden z mnoha).

  • Verča W. 23 července, 2018 at 8:36 am

    Moc pěkný článek, některé části mi pomohly v mých problematických oblastech i bez mé osobní účasti na kurzu, děkuji. <3

  • Verča W. 25 července, 2018 at 5:57 pm

    <3 <3 <3

  • Alex 19 srpna, 2018 at 1:38 pm

    Proč kuva brečim, když jsem tam ani nebyla? Krásně napsaný článek, klobouk dolu, žes do toho šla. Myslim, že takový pobyt může někoho tak rozsekat do sra..ķ, že se pak bude léčit u psychologa. Já bych na to neměla.

  • Pavlína 26 srpna, 2018 at 10:13 pm

    Ahoj Kristý, nikdy nikam nepíšu komentáře a zpravidla na nic nereaguju, ale tohle mi nedalo. O tvém IG jsem slyšela dávno, ale až rozhovor v DVTV mě dovedl k tomu se jít podívat na tvůj blog, kde jsem naprosto oněměla. Akné na úplně stejných místech, které jsi prožívala ve 24 letech mi začalo přesně loni (také ve 24). Nechápala jsem proč, já která s tím nikdy neměla problém. Zkusila jsem všechno, ale nic nepomáhalo. Doslova jsem se máchala ve sračkách a snažila se pořád najít příčinu. Myslím, že si moje okolí včetně rodiny myslí, že jsem nejsilnější člověk na světě, je mi všchno jedno, všechno mám na háku a jen tak mě něco nerozhází. Omyl. Díky týhle ceste jsem zjistila, že jsem nejcitlivější člověk na světě, který si jen všechno, přesně jak jsi psala, uchovává a schovává někde v nitru, protože proč bych přece někdy ukazovala svoji slabost? Já zvládnu všechno.
    Dneska je to rok. Za ten rok jsem ušla dlouhou cestu. Uvědomila jsem si, co na mě v životě zanechalo největší stopy a že je dobrý to prostě přijmout, myslet na to, projít si tou emocí znova a dostat ji napovrch. Že je normální svěřit se člověku, kterýmu (asi jako jedinýmu) věříš a problém před ním vyslovit nahlas. Že přítel je ten, kdo tě v těhle sračkách vyslechne, neodsoudí a dodá ti energii k tomu vykonat něco, co je pro 99% lidí zcela normální. Že šrámy, kterou jsou starý 10 let můžou zanechat na tvym životě větší jizvy než ty, který se staly nedávno, ale tys je nevědomě vytěsnil,protože „to přece nic nebylo“.
    Potom, co se sebou bojuju timhle stylem už rok, se moje akné zlepšilo, mám lepší sebevědomí a dokázala jsem překonat svoji nejtěžší( pro někoho až absurdně jednoduchou) překážku v životě, která mi zřejmě změní život. Tímhle chci jen říct, že po přečtení tvých příspěvků jsem pochopila, že nejsem jediná na světě, že brečet u tohohle článku je normální, protože to ve mě vyvolává přesně ty emoce, který musí jít napovrch a tak ti chci jenom říct DĚKUJU, děkuju za to, že jsou holky jako ty, který mají odvahu s tím vyjít ven a dodat ji nám, které se skrýváme.

  • Lenka 19 prosince, 2018 at 6:54 am

    Ahoj, nepamatuješ si náhodou, jaký typ byla slečna, která se neuměla rozhodnout bez svolení své matky, jak píšeš v článku?

    • Kristyna Dolejsova 28 ledna, 2019 at 2:49 pm

      Ahoj Leni, bohužel to nevím, já se v Eneagramu bohužel nevyznám, nezlob se.

  • Jitka 21 března, 2019 at 11:04 am

    Ahoj Tyno, prosimte dáš sem znovu ten kontakt na tvoji kamarádku Klarku, odkaz, který je uveden v článku už není funkční 🙂

  • N 1 dubna, 2019 at 10:28 am

    Kristy,
    moc děkuji.
    V dnešním uspěchaném světě často zapomínám na své emoce. I proto, že se mi všichni okolo zdají jako roboti. Co všechno zvládají a tak nějak žijí. A já se tomu snažím vyrovnat a někdy to prostě nejde. Jak jsi sama napsala, nikdo není normální a jestli si to myslíme, jsme na omylu.
    Moc ti děkuji za tvoji otevřenost. Hrozně moc mi přečtení článku pomohlo v tom, být aspoň z části zase víc sama sebou a nebát se.
    Děkuji.

  • Napsat komentář: Adéla Cancel Reply

    HELLO

    HELLO

    Vítám tě tu ve svém malém světě, kde sdílím svoje příběhy, myšlenky a dobrodružství. Moje bohémská duše a divoký srdce tě zavedou do míst, kde jsem skutečně sama sebou. Snad se ti tu bude líbit a najdeš zde inspiraci naplnit všechny svoje sny. Tak pojď, půjdeme ven a nakreslíme spolu hvězdy… Read More

    Christie

    CONNECT

    kniha BEZ FILTRU

    V rámci projektu #ZaNormalniHolky vznikla úspěšná kniha BEZ FILTRU, která už udělala radost více než 8500 z vás. A nejen to, část výdělku je věnována Anabell, neziskové organizaci pomáhájící dívkám s poruchami příjmu potravy. Z prodeje knihy bylo Anabell darováno již 150 tisíc Kč!

    MY FAVORITES

    Latest Posts

    ×